saillor

Perfektní britské zpracování, o mnoho povedenější než starší verze s Binoche a Fiennesem z roku 1992 (bohužel mi ještě chybí zhlédnutí nejstarší verze z r.39, ale budu se to snažit doplnit). Knihu jsem četla před pár lety zmítána prudkou porozchodovou depresí, se kterou atmosféra Větrné Hůrky skvěle korespondovala. Sledování jakéhokoli film. zpracování je tedy pro mě tak trochu masochistickou záležitostí. Brečím v podstatě od chvíle, kdy Catherine prohlásí: "I am Heathcliff!" Tohle televizní zpracování skvěle odpovídá knižní předloze, dokonce i hlavní představitelé splňují má očekávání - démonický Heathcliff, divoká Cathy i sladký Linton. Vždycky bude pro nás přitažlivější chlap s temnou duší a pohledem démona, protože láska je mrcha bolavá, Bronteová to dobře věděla...

Viděno bez znalosti o fous staršího švédského filmu i četby knihy, takže hodnotím pouze prostý filmový zážitek a ten byl víc než uspokojivě/znepokojivě působivý. Postava Lisbeth je jednou z těch, na které se rozhodně nezapomíná a sledování její linie příběhu (než se protne s tou Blomkvistovou) mě bavilo víc. A i pak jsem hltala hlavně její scény a tato asociální hackerka byla mnohem zajímavější než celý detektivní příběh, jehož pointa mi probleskla bez větších emocí už někdy v průběhu a "odhalení vraha" mě vlastně ani tak moc nezajímalo. Není to film o Mužích, kteří nenávidí ženy (takových detektivek už tu bylo víc než dost), ale o Girl with the Dragon Tattoo a tou se nechal podle všeho unést i Fincher. Obsadil jí přesvědčivě ztýranou Rooney Mara a zarámoval tou správnou do detailu vystavěnou atmosférou (jak už dříve mnohokrát předvedl), Craig se svou osobní aférkou a zmizelá Harriet jsou zde jen do počtu.

Přišla jsem o prvních asi 15 minut, pak jsem někde v polovině na chvíli usla, ale nakonec jsem to doklepala až do závěrečných titulků. Za měsíc už patrně nebudu vědět, že jsem ten film viděla. Zůstane možná jen nepatrná vzpomínka na krvácející, usekávaný, přišívaný a nechutně černý prst...a kdybych byla chlap, tak možná ještě Lindsay nemravně se svíjející v sexy prádelku (ale na to stačí pár fotek z bulváru). Zbytečný filmový zážitek.

Téměř dvě a půl hodiny okázalé blyštivé nabubřelé a bezbřehé nudy. Od úvodu s přeslazenou gay svatbou do pozlaceného Abu Dhabí se neděje nic jiného, než přehlídka luxusu (auta, letadla, hotelové pokoje a samozřejmě šaty), což má zřejmě nahradit děj. Hrdinky jen žasnou nad luxusem a kňučí nad těžkostmi jejich krutého života (např. dvě děti a jen jedna chůva). Asi to samé dělaly i v seriálu, ale ten měl ještě švih krátkých epizod, které skončí něž si to divák stihne uvědomit. Těmhle čtyřem uječeným pipinám jsem každopádně přála, aby skončily na dlouhá léta v arabské base (nejspíš by to stejně bylo ve vězeňském mundůru od Versace).

Po skvělých Tajnostech a Výletu je pro mě Mamas&Papas velkým zklamáním. Čtyři příběhy "zoufalých" postav mě ani trochu neoslovily, jejich mizérie mi byla ukradená (hlavně proto, že mě neskonale nudila) a přála jsem jim leda ránu z milosti, abychom všichni už konečně byli těch martýrií ušetřeni. Možná se tím Alice Nellis snažila reprodukovat nějaká vlastní traumata, ale proč tím má trpět i divák? Není to film, který dojme svou hloubkou, ale jen otráví téměř dvě hodiny vašeho času.

Zcela náhodně vybraný film z široké vánoční nabídky se pro mě stal nečekaně králem letošních Vánoc a telefon už zvedám jen se slovy "Tady skřítek Buddy. Jaká je vaše oblíbená barva?" Navléknout dospělého chlapa do kostýmu elfa, poslat ho do New Yorku a nechat ho chovat se jako vánoční skřítek i přes svou naivní jednoduchost skvěle funguje a já se chechtala, div jsem se nezadusila vánočním cukrovím (obzvlášť při scéně "vy tady zaměstnáváte i skřítky" při setkání s liliputánským spisovatelem - můj oblíbený Peter Dinklage ze Hry o trůny).

Poprvé mi zatrnulo už v úvodních titulcích, když jsem si u jména scénáristy přečetla Jan Míka a pak už se mé obavy jen potvrzovaly. Nuda od začátku do konce, příběh vůbec nedával smysl, víla chtěla potrestat obyvatele vesnice a jedinou trestanou byla chuděra Květuška (jediná hodná a spravedlivá), nikdo se nenapravil, nepoučil.Lidem jen chvíli netekla voda, tak poslali Květušku na vandr a pak už si zas žili jak prase v žitě. Ondrovu honičku se zloději, kteří mu chtěli vzít koně, jsem taky nepochopila - spal, přišli k němu a místo, aby koně prostě odvedli, zatímco spí, tak ho vzbudili, aby mu o tom mohli říct. A tak by se dalo pokračovat do nekonečna. Na tricích se očividně nešetřilo, ale proč zrovna u takového paskvilu... Rozhodně největší utrpení letošních Vánoc.

Možná tam kdesi byla nějaká geniální myšlenka, ale mně rozhodně unikla. Od začátku až do konce to nemělo hlavu ani patu, nepochopila jsem motivaci postav, mrtvoly v každé stavbě, jen aby film dostal pořádně tajemnou a temnou atmosféru (hrdina se postupem času nad nimi už ani nepozastavuje a vždycky je jen někam "šoupne", protože tak to přeci chodí, když někde najdete mrtvolu). Občas jsem se nahlas smála v místech, kde to tvůrce určitě nezamýšlel. "Šokující" odhalení s dvojčaty bylo taky jasné poměrně dost záhy. A proč se tam vlastně vůbec vraždilo?? Ano, Santiniho gotizující baroko je mystické a jeho stavby jedinečné, rozhodně je stojí za to navštívit a bude to čas mnohem lépe strávený než těchto zbytečných 90 minut. Až doteď jsem měla slabost pro filmy Jiřího Stracha, doufám, že tohle byl jen přehmat, který se nebude opakovat.

Roger Brown měří 168cm, je leccos, jen ne přitažlivej chlap a má doma překrásnou vysokou blondýnu, takže se musí ohánět - nejlépe krádežemi uměleckých děl. Pak se na scéně objeví ztělesnění šarmu a úspěchu alias Clas Greve (jakoby podle něj kreslili prince Krasoně ze Shreka) a věci naberou rychlý spád. Film skvěle balancuje mezi krajní zvrhlostí, černým humorem a akční podívanou, takže se sotva stačíte nadechovat mezi všema těma hovnama a mrtvolama. Celou dobu jsem se nemohla rozhodnout, jestli s hlavním hrdinou sympatizuju nebo mu poťouchle všechny ty trable přeju, ale vlastně je to nakonec jedno, jeho boj o přežití si sympatie zasložil každopádně. Jen houšť severských filmů v našich kinech!

Bála jsem se od úvodních tónů až po závěrečné titulky. Klasika všech vyvražďovaček mě ani v nejmenším nezklamala. Napětí, momenty leknutí, vrahoun s pořádnou kudlou, za kterou by se nestyděl ani Zdenda Pohlreich a fešná mládež umírající v den svátku Všech svatých. Moment, kdy se ze tmy vynoří vrahounova maskovaná tvář, mě už asi bohužel bude provázet navždy.