Poslední dům nalevo

Dnes jsou již ohlasy na Cravenovu prvotinu dosti ohlišné a kontrastní, ovšem filmu se nedá upřít jedna zásadní věc ... "Poslední dům vlevo" byl první. Byl to první horror, který nepředváděl nadpřirozená monstra, duchy, mimozemšťany a příšery, ale přímo nás (nebo některé z nás), lidi, kteří dokážeme páchat ty nejhorší zvěrstva na jiných, slabších lidech ... Zatímco mnohonásobně lépe filmařsky zvládnuté kulty Deliverance a Straw Dogs ve stejné době vykreslovaly agresory jako lidi, kteří jsou "postiženi" jistými zvyklostmi a v určitém společenství a sociálním prostředí je pro ně násilí a teror spíše běžným denním chlebem, Wes Craven si vzal na paškál čistě lidi, kteří účelně, pro zábavu, dlouhodobě a intenzivně mučí, týrají a zneužívají zejména mladé dívky pro svoje vlastní zvrácené potěšení, zkrácení dlouhé chvíle, pro radost a humor. V tomto nese film svoji neuvěřitelnou sílu a výpověď, která se potáhne jako varování do skonání světa ... "Last House on The Left" je základní kámen čisté "exploitation" odnože horroru. Obsahuje hodně silných scén, které mi nepřišly celkově tak ploché, jako ve velmi podobném bratříčkovi od Meir Zarchiho o 6 let později. To, že film obsahuje téměř až podivné scény, jako by vystřižené z grotesky si dnes obtížně vysvětlujeme ... Každopádně podle mne chtěl Craven vytvořit kontrast humoru a děsu, aby tak intenzitu zážitku ještě umocnil. Stejně jako Zerchi nepoužil v I Spit on Your Grave hudbu, stejně jako Deodato využil v Cannibal Holocaustu hudbu, která jako by do filmu vůbec nepatřila, stejně jako Noé v Irreversible zvolil opačnou posloupnost děje od hnusu a brutality po krásu a znovuzrození ... Nehledě na "ne-kvality" Cravenova nízkorozpočtového filmu, dávám jednoznačně plný počet ... Poklidný příkaz: "Piss Your paints ..." mi v duši přetrvá stejně dlouho jako řev v Passoliniho Salo 120 dní Sodomy: "Máááááánžžž!!!"... možná do konce života ... (07.12.2007)

Oko za oko, zub za zub. Sedmatřicet let starý debut s výpovědní hodnotou nekorunovaného krále hororu je amatérštinou nejhrubšího zrna (podílel se na něm i jiný hororový souputník Steve Miner – Pátek třináctého 2 a 3, Halloween: H20). Dvě dospívající dívky se vydají na koncert, ale namísto poslouchání rockové hudby a zkoušení lehkých drog se dostanou do spárů kriminálníků. Sexuální ponižování a neskrývané násilí vyvrcholí znásilněním a smrtí. Jenže osud tomu chtěl, aby se kvarteto psychopatů po peripetiích s autem dostalo do domu rodičů jedné z dívek. Hravá brutalita trošku zavání až tvůrcovou zvráceností, nicméně celé to má ke kvalitě daleko. Musí se ale nechat, že Wes Craven pracuje s látkou takovým způsobem, že snímek prostě nevypnete. Hlavně byl Craven první, kdo se obešel bez duchařin a na plátno přenesl nefalšované lidské zlo. O jeho „velikosti“ mluví i fakt, že dnes z jeho prvních snímků vznikají remaky (i když už jeho projekt byl předělávkou Pramenu panny od Bergmana). Jeho sbližování se s hororovým žánrem hojně pracuje s kontrastem bezmocných obětí průměrných Američanů a nepochopitelné brutality. The Last House on the Left je typickým příkladem. Námětově určitě zajímavé, feeling slušný, scénář je ale bez debat výsměch, herci jakoby ani nevěděli, jak se mají v daném momentě tvářit, o křečovitých dívčích obětech to platí dvojnásob. A pak jsou tu ještě otravní policajti, kterým dojde benzín a jejichž komickou účast si těžko vysvětlíme a rodiče (mamka, co ráda feluje člověka, co jí zabil dceru, taťka, kterej si nejprve zahraje na Kevina McCallistera, následně na Leatherface z Texaského masakru), jejichž jednání a emoce s tím spojené jsou diskutabilní. Jenže celý film je plný protikladů. Grotesknost x brutalita, hudba, která sem nepatří.. záměr? Přes všechny klady i zápory je The Last House on the Left i dnes slušné varování!! (11.06.2009)

Craven geniálním způsobem pracuje s protiklady a stříhá z idilických záběrů příprav narozenin rovnou na brutální znásilnění a zpět. Protipólem chladnokrevných vrahů postrádajících motivaci jsou pak ubozí policisté, neschopní zavázat si tkaničku u bot. Jako celek je to místy lehce nepřesvědčivé (a myslím, že tomu tak bylo i před lety), ale má to sílu. Je v tom vidět prvotina a málo peněz a možná o proto mi to přišlo tak zajímavé. Rozhodně doporučuju. (23.07.2009)

Další extrémně přitroublý exploaťák ze sedmdesátek, s naprosto neskutečně příšernými "hereckými" výkony a ultradebilním scénářem. Zajímavý je snad jen tím, že se stal předlohou ke dvěma pozdějším (a také nijak oslnivým) filmům, a to k "The House in the Middle of Nowhere" (2005) a stejnojmennému remaku z roku 2009. Film je jen nepatrně málo dementnější než I Spit On Your Grave (1978), u kterého jsem řešil, jestli náhodou celý štáb včetně herců nebyl retardovaný. A u tohohle kinematografického lejna jakbysmet. Ale zatímco "ISOYGu" jsem dal jednu hvězdu aspoň za Camillu Keaton, tady mě žádný důvod pro hvězdu nenapadl. Naopak za policisty, boj s motorovkou a skok do bazénu bych nejradši ten odpad! zdvojnásobil. Zapamatováníhodná je z něho jen krásná a teskně melancholická píseň Davida Hesse "The Road Leads to Nowhere", jinak čistokrevný odpad a ukázka otřesné scénáristické i herecké (vlastně neherecké) demence. (12.02.2014)