Poslední dům nalevo

Kardinální otázka: jak je možné, že film, kde muži znásilňují ženy, hodnotí lépe ženy než muži? (dle IMDb) Vysvětluji to následujícím (-spoilery-): Horor na rozdíl od lehčích mainstreamových žánrů neumisťuje ženu do patriarchálního rozvrhu světa a nepřisuzuje ji v něm pasivní roli, ba naopak, kupř. „final girl“ není nic jiného než feministická ikona emancipující se ženy. Konkrétně tento film pak pracuje s revenge subžánrem – založeným na ublížení a následné pomstě –, jen s tím rozdílem, že oboje nevkládá do jedné ženy, jak je zvykem, ale do dvou, do dcery a do matky, které tímto můžeme chápat jako tutéž osobu. Dobrá, ale jak se tím vysvětluje vyšší hodnocení, které filmu udělují ženy? Jednoduše, ublížení (znásilnění) představuje maximální možnou submisivitu, to jest touhu ženy být ovládnuta a najít silného a spolehlivého muže, naopak pomsta zastupuje maximální možnou dominanci, tedy touhu po oné emancipaci. Horor nabízí ženám potěchu v takovém rozsahu, o němž se mužům může jen zdát. Horor je ženský žánr. Ovšem výše řečené je ve filmu přepsáno něčím ještě mnohem silnějším – důrazem na rodinu, ale zejména vyzdvihnutím mateřské lásky a ženských instinktů (dokonce i záporačka vnitřně ucítí, když se zbídačená dívka doplazí zpátky k rodičům). Poslední dům nalevo je de facto variace na onen notoricky známý autobus, který matka pozvedne, když pod ním leží její dítě. Nadto se ve filmu přepisuje Oidipův komplex, odvěké stigma klasického Hollywoodu (jistý badatel ho údajně našel ve všech filmech této éry), neboť vztah mezi matkou a dcerou se zdá být mnohem intenzivnějším než mezi otcem a dcerou. A co jiného je záporačka, pobíhající s odhalenými „Venušinými“ prsy než apel na rodinu. Chtěla by také poctivého muže a děti. Chtěla by kojit. Jenže není koho. Vážně oceňuji, kterak se tu přímluva za konzervativní hodnoty mísí s oslavou liberalismu. ____ Proč jsou horory tak přitažlivé? Protože horor je žánr velice přízemní a zemitý (bahno, voda, země v centru dění), ale současně revoluční a subverziví (proti-systémový) a idealistický – o velkých věcech se tu vypovídá způsobem, který je nám všem dobře znám. Horory překračují naši vlastní zkušenost, ale neopouštějí člověka a neukazují mu nic nového. ____ Dokonalý a precizní film. V každém detailu (rovněž však v polodetailech, celcích a v polocelcích). (22.06.2009)

Mari rada pláva. Jej kamoška Paige obľubuje hulenie. Tichý týpek v obchode im ponúkne fajnú odrodu. I zájdu za ním do motela. Na dobre rozbehnutú párty vtrhne nasraný tata tichého týpka. S ním jeho brat a tmavovláska. Táto fešanda závidí boháčom ich bezstarostné užívanie si majetkov. Zhabú dievčatám auto a poihrajú sa s nimi. Tak ako vedia. Mari rada pláva. Odpláva. K tatovi a mame. Tí vedia čo robiť, keď im dcérenku chcel ktosi zahubiť. Rodina nadovšetko. Svižné, no príliš jednorozmerné dobrodružstvo. Limity žánru o násilí a pomste zaň nepustia. (16.03.2021)

Původní „Last House on the Left“ pojímal motivy násilí a pomsty exploatačně. Remake ze stejného příběhu vychází k fyzicky intenzivnímu thrilleru. V obou případech se jedná o typické produkty své doby. Zatímco Cravenův originál je esencí laciných brakových bijáků ze sedmdesátých let (drogově poblouzněná nesourodost vyprávění; třeskutě ubohá forma; zkazky o filmu, jeho interpretace a ostatně i jeho slogan z plakátu jsou mnohem podnětnější a dramatičtější než film samotný), stejnojmenná novinka je zase stylově čistá žánrovka dle současných mainstreamových norem. Nicméně zatímco Craven se vůbec nezatěžuje otázkou legitimnosti či etičnosti pomsty, tentokrát film v absolutním finále přichází se zneklidňující tečkou, která happyendu dodá zlověstně mnohoznačný rozměr. Jistě, nový „Last House on the Left“ není originální, nicméně to nebyl ani Cravenův „originál“ (lépe řečeno brakové přiznané přepracování Bergmanova „Pramenu panny“). Ale narozdíl od Cravena dokáží tvůrci nové verze starý koncept obohatit (viz závěr) a především uchopit koncepčně a konzistentně. Více v recenzi na Aktuálně.cz. (15.05.2009)

„Jednoduchšie to už nebude.“ Cravenov originál z roku 1972 som nevidel. Remake slabý. Takmer DVE HODINY najprevarenejšieho hororového správania postáv (viete, že v záhradnom domčeku SPIA krvilační psychopati, máte totálny náskok + zbrane a PREDSA vás prekvapia) a tucet klišé (hrdinu vrahov monológ na tému „Ako som ti znásilnil dcéru“ vyprovokuje viac, ako to, keď ju predtým videl celú zbitú, postrelenú a znásilnenú). Nevraviac o tom, že tento film má plnú hubu silných kecov, ale keď treba jednať, Wes Craven (ako hlavný producent) sa zľakne a ponúkne nudu (ak by vám niekto prizabil dieťa, uspokojili by ste sa s jednou strelou do hlavy?). (27.05.2011)

Hodnotím v kontexte s Piatkom trinásteho, Krvavým valentýnom a podobnými, pretože sa pohybujeme v rovnakej cielovke. A v ich spoločnosti je Posledný dom naľavo konečne brutálny masaker, v ktorom NEpobehujú ďalší otravní, holokozí adolescenti závislí na GPSkách, mrzačení ďalším maskovaným nesmrteľným cool-slasheristom. Obetí masakrov je nám tu buď ľúto, alebo ich naopak CHCEME vidieť ležať na zemi v krvi. Emócie fungujú, herecké výkony postačujú. Keby šiel film do hĺbky (etická otázka o práve vlastnoručne popraviť kata svojho dieťaťa) a mal zaujímavejšie obsadených záporákov, mohol byť samozrejme niečím úplne iným, hodnotnejším. Ale na to tu máme Michaela Hanekeho, nie Wesa Cravena. Navyše, originál taktiež nešiel do hĺbky a bol iba exploitation shockerom. (15.05.2009)