Солярис
Solaris
Režie:
Boris NirenburgObsahy(1)
První filmová adaptace sci-fi románu Stanisława Lema Solaris, z níž pak vycházel při natáčení nejslavnější verze (z roku 1972) i režisér Andrej Tarkovskij, vznikla v podobě dvoudílné televizní inscenace pro SCTV v roce 1968. Veškerý děj se zde odehrává v prostorách kosmické lodi, kam přichází ovdovělý psycholog Kris Kelvin. Jeho úkolem je vyšetřit nedávnou sebevraždu lékaře, který stejně jako jeho kolegové z posádky, doktoři Snaut a Sartorius, oplýval podezřele nezvyklým chováním. Záhy na to se zde Kelvin setkává se svou ženou Hari, která před pár lety rovněž dobrovolně odešla ze světa a s níž v kosmickém prostředí po letech opět prožívá milostný románek. Vědecké okolnosti naznačují, že přítomnost Hari je ve skutečnosti úkazem nadpozemských rozměrů záhadné planety se schopností oživovat a zhmotňovat návštěvníkům jejich dávné vzpomínky. Kelvin je odhodlán opustit Solaris a začít žít se svou ztracenou a znovunalezenou ženou, jeho kolegové mu však naznačují, že odchod z planety může mít pro Hari coby mimozemskou bytost tragické následky... Autor předlohy S. Lem nebyl s touto adaptací spokojen, protože, jak sám prohlásil, jeho cílem nebylo psát o lásce a erotice ve vesmíru, na kterou se tvůrci inscenace zaměřili a vedle toho značně omezili filozofické aspekty díla. (Willy Kufalt)
(více)Recenze (10)
Myslím, že tohle je nejvěrnější adaptace Lemova románu (se všemi jeho klady i zápory) - navzdory laciným televizním kulisám a určité občasné teatrálnosti herců i provedení některých scén je dokonce poutavá, dobře natočená i zahraná, dramaturgicky dobře vystavená, klade ty správné „člověčenské“ otázky. Vlastně jsem díky tomu pochopil, proč šel Tarkovský dál a některé motivy a filozofické nápady, zde jen nadhozené, domyslel a dotvořil do svého, svébytného díla (a taky se nedivím, že se Lem pak na Tarkovského zlobil, nj, štvalo ho, že ho to taky nenapadlo). Navíc tvůrci velmi dovedně využívají práci se světlem a stínem, a to nejenom ve chvíli, kdy se Hari objeví, ale i v jiných scénách. I to zmizení na konci - jak šátek odfoukne závan vzduchu - je natočeno dokonale. Člověk si najednou uvědomí, že není potřeba naturalistických scén, stačí náznak a divákova fantazie. Řekl bych, že jde o hodně povedené dílko. A představitelka Hari - zde v hercích v této chvíli, kdy komentář píšu, neuvedená Antonina Piljus - je fakt čupr holka, na kterou se moc hezky dívalo. Sama mi připomněla jednu moji dávnou lásku... ještě že u nás u paneláku není moře se silovým polem. ()
Televizní dvojfilm výborné úrovně, dobře obsazený, dobře zahraný. Rekvizity jsou tak akorát, kniha je uchopena citlivě a ve správném smyslu, víceméně doslova. Zajímavé na zpracování je pochopitelně též to, že přímo na něj navázal Tarkovskij se svou slavnou verzí z roku 1972. Je zde méně filosofické nálože, což vůbec nevadí. I konec je srozumitelnější a nepřekombinovaný. P.S. sympatická Hari byla podle mě snad i přirozenější než Natalia Bondarčuk. ()
Knihu jsem nečetl, tak nevím, o co šlo v prvé řadě S. Lemovi, ale obě ruská zpracování se naštěstí vyhýbají samoúčelnému sci-fi žánrovému libování si ve smyšlených technologických ekvilibristikách (což mají nezřídka rády pubertální americké fantasmagorie). Proto je i méně důležité, zda se onen oceán snaží člověka zkoumat či dokonce zničit jeho vlastními zbraněmi, tedy člověkem samotným. A je proto také nedůležité, že kulisy sovětské televize z r. 1968 opravdu samy o sobě diváka nepřesvědčí o tom, že jsou z daleké budoucnosti, protože o nejvnitřnější lidskou psychiku se zde jedná, o vztah k druhému člověku, bez níž žádná psychika nemůže existovat. Ony zhmotněné bytosti jsou sice křehká neutrinová stvoření, jejichž existence spočívá ve vnějším zdroji energie, který je drží pohromadě, ale nesmíme zapomínat, že ani ve reálném životě to není jinak, jak se ostatně přesvědčil hlavní hrdina již na Zemi. Neboť i v běžném životě se náš bližní může stát křehkou strukturou, kterou při životě neudržuje nějaký cizí oceán, ale úplně jiný zdroj - my sami. Oba filmy (a bezpochyby i kniha) jsou myšlenkově i emočně velice vděčné téma. ()
Úplně první zfilmování klasické sci-fi Stanislawa Lema. Téma setkání lidské civilizace s něčím inteligentním v dalekém vesmíru, bylo vždy něčím fascinujícím. Přístup Lema byl revoluční, když nechal člověka setkat se s něčím pro něho nepochopitelným. Se zhmotněním se vlastních vzpomínek. Je s podivem, že v atmosféře SSSR vzniklo takto přelomové sci-fi. Ačkoli Kubrickově 2001: Vesmírné Odyssee z téhož roku se rovnat nemůže. Odpověď soudruzi připravili až o pár let později , když pověřili Tarkovskijho. _____ Vlastní filmové provedení je velmi komorní. Chladně odtažitý mikrosvět výzkumné stanice na orbitální dráze Solarisu provází tíživá atmosféra. Člověk jakoby došel až na samý konec své existence a chtě nechtě se musí vyrovnat s minulostí, s vlastními hříchy. A není to spíš tak, že oceán Solarisu zkoumá člověka, než že je tomu obráceně? Lem se vyjádřil ke všem filmovým adaptacím vlastního díla poměrně kriticky. Nepsal prý přeci o lásce ve vesmíru. Původní myšlenka byla někde jinde. Toto téma je ale pro film natolik vděčné, že se mu v podstatě nelze vyhnout. Ještě dále šel tímto směrem americký remake z roku 2002 . ()
V druhé polovině mě to začínalo místy krapet nudit a herecké výkony občas působí poněkud strojeně (kromě Antonie Pilyus, ta to zahrála dokonale), ale jinak už snad nemám co vyčítat. Na Tarkovského verzi to sice nemá, ale i tak to skvěle funguje, má to chytře napsaný scénář, na televizní film je to slušně natočené, plynou z toho ty samé chytré myšlenky... A navíc za těch 143 minut tu - stejně jako u Tarkovského verze - není zbytečné scény a to mě vždycky hodně potěší. A navíc to má většinu času silnou podmanivou atmosféru. Takže za mě velká spokojenost a ačkoli to na plný počet zatím nevidím, na hodně silné 4* to je určitě. ()
Reklama