Přepadení v L.A.

Je na tom hodně znát, že je to pouze narychlo spíchnutý televizní film s nedokonalou vizuální stránkou a druhořadými herci (zejména naprosto nevýrazní hlavní představitelé to stahují dolů) a že ambice Michaela Manna s tímto námětem byly někde úplně jinde. O to větší má tento snímek přínos právě tím, že si na něm Mann mohl pocvičit, co ve scénáři bude a nebude fungovat, aby naplno svou vizi rozvinul a vybrousil o šest let později v remaku Nelítostný souboj. Přepadení v L.A. mu k tomu aspoň postavilo pevné základy. (16.03.2019)

Nebyl bych daleko od pravdy, kdybych Přepadení v L.A. zařadil mezi snímky, o jejichž existenci se příliš neví. Už tehdy (1989) se ale projevovalo, proč občas Michael Mann vypadá mezi jinými akčními režiséry jako architekt mezi zedníky. Atmosférický televizní projekt, kterým si připravil půdu pro o šest let mladšího brášku, ve kterém všechny nešvary doladil a z Nelítostného souboje udělal filmovou událost roku. Nevyhlášená válka losangeleské policie a bandy geniálních zlodějů začíná stejně jako v Nelítostném souboji přepadením pancéřovaného vozu a rovněž se tu prolínají životy dvou mužů. I tehdy si intelektuál Mann výtečně hrál s formou, s ohledem na rozpočet sázel na neokoukané tváře, z čehož nejznámější je bezesporu Michael Rooker (JFK, Cliffhanger)!! 70% (02.06.2009)

Zkušební verze Nelítostného souboje, to zkrátka musí být kult! Tenhle televizní prototyp (původně zamýšlený jako pilotní díl k seriálu) je téměř identický jako jeho o šest let mladší „plnokrevný“ bratříček (samozřejmě nemluvím o technickém zpracování), jen je příběhově ořezaný na kost (postrádá veškeré vedlejší linie) a liší se prakticky pouze méně emotivním a pozměněným závěrem. Do toho přidejte neokoukané herce, kteří chrlí tytéž repliky co Pacino, DeNiro a spol., jen rychleji, s menší dramatičností a ve skromnějších prostorách, díky čemuž to působí jako studentská, nízkorozpočtová adaptace výše zmíněného (a když to člověk zná, je strašná prča se na to koukat – viz scéna „We just got made“ nebo ztvárnění Waingroa). Což mě přivádí k myšlence, jaké by to asi bylo vidět nejdřív L.A. Takedown a pak až Heat… Třešničkou je béčkový osmdesátkový punc, jenž tomu dodává i řízný kytarový soundtrack, který je stejně „cool“ bez ohledu na vážnost dané situace. A hlavní přestřelka je furt boží, nehledě na rozpočet :-) Navíc je krásně vidět, jakou cestu od té doby TV filmy urazily. A pak ty „předzvěsti“ některých typických scén Mannových budoucích krimi-filmů (vrtulníkový POV průlet nad městem nebo taneční scéna jak vystřižená z Miami Vice) – no prostě lahoda. Perla Mannovy tvorby let osmdesátých a jasné „must see“. (05.01.2015)

L.A. Takedown má v podstatě stejné kvality jako slavnější nástupce Heat, jen s viditelně menším rozpočtem. Tohle je taková lepší TV produkce nad Heat vynikající snad jen svým sympaticky civilnějším a uvěřitelnějším pojetím. Heat má zase propracovanější scénář a zabývá se podrobněji více postavami. Taky k němu měl Mann k dispozici téměř dvojnásobnou délku... Dobří herci v hlavních rolích. Zvláště Plank podal vynikající výkon. Ani bych se nedivil kdyby Mann Pacinovi ukazoval jak toho poldu hrál právě Plank a chtěl po něm totéž. Jeho herecký výkon v Heat je téměř identický s tím Plankovým v L.A. Takedown. (15.09.2014)

Bar, terasa, postel. Čtyři a půl minuty, tři hudební motivy. Mann je opravdu geniální v tom, jak moc dokáže jednotlivé scény pozvednout skrze rytmiku a elipsy. Tu nahradí větu upřeným pohledem, tady zase trochu zpomalí a nakonec dialog podtrhne zvýrazněním barev hlasů. Jeho filmy bývají častokráte (a oprávněně) velebeny za dokumentární preciznost a využití hudby, ona je to ve výsledku ale spíše práce s postavami a uvěřitelná civilnost jednotlivých scén, jež jej bez výhrad činí zmíněným „architektem mezi zedníky“. (16.06.2021)