Solaris

,,Když spím, neznám ani strach, ani naději, ani těžkost, ani štěstí... Díky tomu, kdo vynašel spánek." Už je to déle, co mne Tarkovský, za doprovodu Lemovy předlohy, poprvé zahnal do svých tajuplných končin, kde se tajemství nadpozemských věcí koneckonců dotýká každého jedince na Zemi a já se pořád k jeho magickému vesmírnému opusu vracím, někdy i opakovaně během roka. Klíčem pro pochopení náročnějšího filosofického díla může být i doslovnější ztvárnění v podobě stejnojmenné TV inscenace z roku 1968, která se díky scénáři a hereckým výkonům rovněž velice povedla, ale jenom mistr obrazu Tarkovský dokázal dovést tento námět do audiovizuální dokonalosti. Jsem unešen už ze samotné hudby, které se zde sice nedostává mnoho prostoru, ale Artěmjevův ústřední motiv mne vždy naladí do transu, za jehož doprovodu mne pak dojímají všechny ty krásné záběry na přírodu kolem jezírka a rodné chatky, ale i vesmírnou pouť či pokrokové velkoměsto. . . . Solaris se coby sci-fi odehrává na první pohled mimo realitu, nicméně svým pojetím a znepokujícími otázkami mívá až mrazivě blízko k otázkám lidských hodnot, smyslu života či hraníc lidského poznání... a nechybí zde ani LÁSKA. Zakázaná láska mezi stárnoucím vědcem a jeho jeho nadpřirozenou shmotněnou iluzí z minulosti jménem Hari, kdežto hranice lásky vycházejí již z samotné přírody. ČLOVĚK se stává odsouzen k poznání, byl stvořen, aby objevoval, poznával, dokázal vysvětlit příčiny, ale ne vždy je to poznání radostné... Těžko říci, kterou scénu mám nejraději, ale nikdy se neubráním emocím ve chvíli, kdy pan Kelvin se svou Hari sleduje uprostřed vesmíru ve své kosmické lodi starý rodinný film z dětství, ze zasněženého rodného kraje. Pak samozřejmě "sfilmovaný" Bruegelův obraz Lovci na sněhu, vznášející se scénu v knihovně, závěrečné překvapení a spatření domku... Tohle je po všech stránkách jedinečný vyšperkovaný skvost a přesně film, který mne nikdy neopustí. 100% (poprvé viděno v rámci Challenge Tour "Rok s největšími světovými režiséry" – 2018) (26.09.2018)

8.10.2009 - 2*. /// 7.11.2014 - O několik let starší, o několik let divácky zkušenější jsem si zkusil dát repete - a docela dobrý. Sci-fi z ranku těch přemýšlivých, hlavně pro diváky, kteří se radují, když je jim nabídnuto něco k nechápání. Atmosféru to má vtahující a znepokojivou, myšlenkově chvílema celkem podnětné. Ale opravdu jenom chvílema, protože na to, že to je vlastně filosofické sci-fi, se tu zas až tolik nefilosofuje (respektive nemluví). Prostříhat by se to vážně dalo, hodně. (08.10.2009)

Tarkovského filozofická fantasy, s ktorou sa mimoriadne pomazlil...tak mnohovýznamový a brut intelektuálny film som skutočne ešte nevidela. Dynamika na bode mrazu, avšak prehypermegalouchvacujúca vizuálna stránka a vskutku elegantná filmová lyrika. Svojou hĺbkou je veľmi ťažké Solaris vstrebať na jeden krát, no ja som to horko ťažko dolámaná s preležaninami na zadku nejako dopozerala... (29.12.2006)

Plynú pomaly. Všetky Tarkovského plynú pomaly. Záber pomaly padajúceho žltého lístka, ktorý po dopadnutí rýchlo berie tečúca bystrinka a vlniace sa riasy pod vodou lemujú úvod a dom na ostrove v toku mora Solarisu zase záver. Množstvo symbolov, rozlične kolorovaných záberov, rozdelenie filmu na dve polovice – prvá sa odohráva na idylickom vidieku a čiastočne v šialene futuristickom meste, druhá na vesmírnej lodi, ktorú prestúpil duch zániku s voľne sa povaľujúcimi kusmi zariadenia, neopravovanými hadicami, apatickými členmi posádky – a to len preto, že sa im zhmotnili ich predstavy – jeden sa dokonca zabil. Ozaj sú naše predstavy o druhých ľuďoch tak desivé ? Možno nie. Možno len prší na poznanie. Pokora a pokánie – možno to chýba. Tarkovskij nastoľuje veľa otázok, a nedáva veľa odpovedí. Možné interpretácie necháva na prijímateľa. (21.09.2004)

Stanislaw Lem nenapsal kdovíjak zábavné sci-fi, ale jeho zápletka je celkem zajímavá a netradiční. Zároveň je v knize prostor pro její hlubší prozkoumání. To Andy Tarkovskij zcela záměrně tuhle zápletku skoro neřeší a soustředí se na podivný vztah dvou charakterově nezajímavých osob a předkládá ho divákovi, jak jinak, než aby co nejrychleji usnul. Úvodní část filmu, odehrávajícího se na Zemi, je úlet a úplně nepotřebný. Nevím, kdy se příběh přesně odehrává, jestli je to vůbec známo, ale je to poměrně dost vzdálená budoucnost (pamatuji si, že planeta Solaris byla objevna 100 let před narozením hlavního hrdiny). Co měla tedy znamenat ta desetiminutová jízda starým automobilem se záběry na město 70. let 20. století plné činžáků, koukám, že japonských? To bylo hodně naivní. Když jsme se tedy dostali konečně na loď, kde jsme pak s výjimkou strašně otravných flashbacků, snů či vzpomínek, strávili celý zbytek filmu, díval jsem se na Solaris už skrz prsty. Skvělé charaktery Snauta a hlavně Sartoria, kteří byli úžasně zahráni, si divák neužije mnoho a už vůbec ne jejich krásných halucinací. Nechci filmu upírat některé skvělé momenty (kdybyste mě mučili, možná bych si vzpomněl i na něco konkrétního), ale většina filmu mi nic nedala, možná proto, že jsem jak četl knihu, tak viděl ono příšerné Soderberghovo zpracování, čili onu psychologii, která z příběhu vyplývá a kterou Tarkovskij nijak neobohatil, již znám. V jiných dílech Tarkovského tvoří jeden ze zásadních kladů vizuální stránka. Zde mě neuchvátila ani za mák. Dočkal jsem se jednoho slabého pohledu z vesmíru, několika záběrů na Oceán a pár tradičních přebliků do černobíla či negativova. Jinak vizuální stránku tvořily jen hnusné studiové interiéry lodi, která vlastní telefon od Alexandera Grahama Bella. Celkově snímek splnil má očekávání v podstatě do puntíku, čili kdybych to měl shrnout - budu se nudit, bude tam pokud možno co nejméně sci-fi zápletky a hodně jakože dumání, budou tam zbytečně dlouhé scény a bude to působit levně a rozhodně to NEBUDE lepší než Vesmírná Odysea, jejíž myšlenkové sdělení vnímám tak o deset pater výš, o audiovizuálu ani nemluvě. (17.10.2008)