Černobylské deníky

V zajímavostech je uvedeno, že myšlenka filmu je podle USA a Ruska cynická a znevažuje oběti černobylské katastrofy, což je názor, se kterým se plně ztotožňuji. Tzv. Pripjať vypadá jak romské ghetto Chánov a pohled z okna na "černobylskou elektrárnu" působí jako rozmazaná fotografie nedávno zdemolované Rustonky v Praze. Pokud k tomu přičtu naprosto idiotské postavy a dialogy, nezbývá mi než si v klidu poplakat nad znesvěcením všeho, co souvisí s touto událostí a vyvinout veškeré úsilí na to, abych co nejrychleji zapomněl na tento příšerný zážitek. 1* za scénu s medvídkem. 5% (10.04.2014)

Hvězdu navíc za to, že mě prostředí okolo Černobylu fascinuje a rád hltám cokoli, co se na toto téma objeví. Ony Černobylské deníky opravdu nejsou žádné veledílo, ale jsou až překvapivě dobře koukatelné - zejména první polovina, kdy se skupinka mladých nadšených turistů vydává do tohoto bohem opuštěného místa je skvělá (škoda, že nebylo použito více autentických záběrů z reálné Pripjati). Jakmile se ale odhalí nepřítel, atmosféra jde do háje a strach mizí úplně. Survival je to slušnej, pointa není úplně marná, ale jak jsem řekl na začátku, hlavně od toho nečekat bůhvíjaký nářez. (14.02.2015)

Černobylské deníky přicházejí s tím nejohranějším a nejnudnějším schématem hororového žánru typu "Parta mladých lidí jede..." V úvodu se setkáváme se sympatickým Rusákem Jurijem, který je také pravděpodobně tou nejsympatičtější a nejpohodovější postavou z celého obsazení. Oproti té partě amerických usmrkanců působí téměř geniálně:) Takže Jurij jim má dělat průvodce v místě jedné z největších světových katastrof. První problém nastává ve chvíli, kdy je hoši z ostrahy objektu nechtějí pustit dovnitř z důvodu "údržby." Jurij se tedy na místo "prohlídky" vydává jakousi oklikou. S úsměvy na tvářích parta "american dudes" vyskáče z rozhrkané dodávky a těší se na vzrušující zážitek. Jenže, jak si během prohlídky divák jistě povšimne, Jurij ví něco, co jim neřekl. Něco velmi zásadního. Poté začíná onen klasický postup. Auto nejde nastartovat, na mobilním přístroji není signál a začíná se stmívat. V následujících chvílích při prozkoumávání okolí, to už je tma, je Jurij a jeden z chlapců "něčím" napaden. Poté následuje množství nelogických rozhodnutí, jako třeba to, že se kdosi rozhodne Juriho vydat hledat a to i přes fakt, že se onen večer z průzkumu nevrátil a je naprosto jasné, že je po něm. Film sám o sobě není vůbec tak špatný. Má slušně fungující atmosféru, která čerpá především z pochmurných lokací. Nejvíc mě však zklamalo, když jsem zjistila, co že se to tam v Černobylu vlastně nachází. Myslela jsem, že se bude jednat o nějakou duchařinu a on se z toho nakonec vyklubal takový "Zombie Silent Hill." Herecké výkony slabé, místy až směšné. Za pozornost rozhodně stojí honičky mezi reaktory a kdesi v podzemí. Závěr není nijak šokující, spíše předpokládaný. Chernobyl Diaries mohly být žánrovou jednohubkou, takto jen slabým průměrem, který nezapadne nejspíš jen díky prostředí a zpracovanému tématu. (15.02.2013)

Další z filmů, kde lidé čekali kdoví co a jelikož to nepřišlo, tak film je špatný. Není. Černobylské deníky mají sice mušek více než dost, ale to je spíše dáno tím, že se natáčelo jinde než v Černobylu (nečekaně) a tak se tam nelogičnosti dostali. To je ale asi tak všechno. Mě upřímně film překvapil. Úvod do děje ani nebyl tak dlouhý, jak jsem čekal. Po pár minutách se dostáváme k průvodci Jurijovi a za další 3 min jsme již na cestě do Pripyatu. Atmosféra Pripyatu je nepříjemná, tísnivá, depresivní. Skupinka, do té doby veselá, se honem rychle uklidňuje, když si uvědomí, že na tom pustém místě si kdysi hráli děti na houpačkách, prolézačkách, holčička česala svou, nyní pohozenou a chátrající, panenku. Lidé chodili do práce do nedalekého Černobylu, jejich ženy se venku bavily, věšely prádlo a celkově to město žilo, jak jsme normálně dnes zvyklý. A nyní, pusto a prázdno. Byty vyrabované, skla oken vymlácená, pustýmy chodbami domů fouká vítr, venku ani noha. Na mě, i když jen na diváka, ta atmosféra neskutečně dýchla a bylo mi dost nepříjemně. Následující děj se strhuje hororovým tempem. Ano, můžeme se pozastavovat nad jednáním postav, ale už nemůžeme s jistotou tvrdit, že bysme se na jejich místě chovali jinak. Člověk má sklony k tomu jednat zkratovitě, až nesmyslně ve vypjatých situacích. Obával jsem se, že v momentě kdy se setmělo, půjde již jen o klasickou přehlídku duchů, monster apod. Byl jsem moc rád, že záporáci byli logičtější oběti radiace, ze kterých se ozářením stala humanoidní monstra. A ještě více jsem byl rád, že snímek ona monstra skoro vůbec neukazuje v "celé své kráse", ale jsou zobrazeny v rychlých střizích či jsou to jen postavy ve stínech. Jen to pro mě umocnilo tu atmosféru "neznáma, nevědoma". Závěr až smutný, k přeživším brutální a nezáviditelný. Černobylské deníky jsem si, narozdíl o většiny, dosti užil a dostal jsem více, než jsem čekal. P.S.: Je smutné, že když lidem ve filmech dáte parádně zpracovaná monstra, tak mají kecy že film je prvoplánově postavený jen na vizuální stránce. A naopak, když monstra ve filmu skoro nezobrazíte a film hraje na atmosféru, tak lidé zase peskují, že není nic vidět. Klasický případ situace "Je moc zima, chci teplo. Je moc teplo, chci zimu." (23.04.2013)

Za co, kurva, za co? Po tisícípadesátý se necham napálit a pustim si hovadinu snímanou háj osmičkou kameramanem Parkinsonem. Jako nezbytnou ingredienci dostanu bandu tupohlavejch Amíků, jekot ve všech jeho odstínech a k tomu neodmyslitelný nic, který celý tohle neštěstí provází. Takže znova. Jděte vy rádoby režiséři s jednou kamerou a kapesnym od rodičů do prdele! (19.08.2012)