Meryl Streep

„Prostě chci být dobrá. V práci usiluji o dokonalost a v tom snad tkví tajemství mého úspěchu.“
 
Bývá nazývána největší žijící nebo také poslední klasickou herečkou a snad jen málokdo proti tomu něco namítá. Žena, která nezískává pozornost svou krásou nebo novými účesy, patří už třicet let k nejuznávanějším hercům. Vystouplé lícní kosti, delší, špičatý nos a úzké rty zrovna nepředstavují ideál současné krásy. Přesto se vyznačuje velice ženským projevem a především v mládí propůjčovala svoji vážnou tvář hezkým a půvabným hrdinkám. Sophie Zawistowská, Karen Silkwoodová, Joana Kramerová nebo Karen Blixen bývají v anketách zařazovány mezi největší filmové postavy. Dokáže se přizpůsobit nejrůznějším postavám právě díky svému velice osobitému, přitom na první pohled nepříliš zajímavému vzhledu, který nikdy nestrhává pozornost sám na sebe. Ostatně o to, jak bude vypadat na plátně se Meryl Streep nezajímá a váží si rady, jež jí dal kameraman Miroslav Ondříček, který ji snímal ve filmu Silkwoodová – „Nestarej se o kameru, klidně se k ní otoč zády, ať si tě hledá sama, ať si tě objevuje“. Herečka tvrdí, že od té doby na kameru nemyslí, což je to nejlepší, co mohla udělat.

V divadelních dramatech i filmových rolích často představovala ženy hledající sebe sama a své místo ve společnosti. Postavy Meryl Streep si většinou silně uvědomují pocit nenaplněnosti vycházející z konfliktu mezi jejich vnitřním světem a reálnou podobou života. Jsou osamělé, uzavřené, emocionální konflikty prožívají jen ve svém nitru a nedokáží sdělovat své vnitřní stavy. Její poklidná ztvárnění postav se vyznačují uměřenými emocionálními projevy, umírněnými gesty a nadhledem, který její hrdinky mají nad událostmi i životem. O tom, jak pojmout roli, se Meryl s nikým neradí, dává jen na svůj ryze osobní dojem. Herectví podle ní nesmí mít nic společného s kopírováním, proto si nikdy ani nevybírá reálné vzory pro ztvárnění určité postavy. Jack Nicholson ji dokonce přirovnal k neuchopitelnému úsměvu Mony Lisy...

Role osudových žen jakoby vycházejí z jejího hlubokého prožívání života. Její láska ze studií, herec John Cazale (Kmotr) zemřel v roce 1978 na rakovinu a Meryl se nervově zhroutila. Ve stejném roce se však provdala za sochaře Dona Gummera. Citlivá a romantická Meryl Streep se údajně během natáčení prvních filmů tu a tam zamilovala do kolegy a Gummer ji následně přesvědčoval, aby neodcházela. Po narození dětí Henryho (1979), Mary Willa (1983), Grace Jane (1986) a Louisy Jacobson (1991) se však Meryl rozhodla pro jediné manželství a dodnes se prezentuje jako šťastná matka čtyř dětí a manželka téhož muže. Věrnost dokonce označuje za jednu z nejkrásnějších ctností.

Jediná dcera ze tří dětí úředníka farmaceutické firmy a reklamní výtvarnice Mary Louise Streep se narodila 22. června 1949 v Summit, na předměstí New Jersey. Již na střední škole v Bernardsville a během studií angličtiny a dramatického umění na Vassar College se začala zajímat o herectví. Během letních prázdnin vystupovala se zájezdovým divadelním souborem Green Mountain Guild z Vermontu a pracovala jako servírka v Somerville v New Jersey. Ve studiích herectví pokračovala na Yale Drama School, kde v roce 1973 absolvovala, stejně jako její spolužačka Sigourney Weaver. Od té doby působila v newyorském Public Theatre a na dalších významných mimobroadwayských scénách, kde slavila úspěchy ve hrách Arthura Millera (Paměť dvou pondělků), Tennessee Williamse (27 vozů plných bavlny), Čechova (Višňový sad) a v klasických Shakespearových kouscích (Jindřich V., Zkrocení zlé ženy). V roce 1977 se objevila v broadwayském muzikálu Happy End a v téže době se představila širšímu diváckému publiku v televizním seriálu Holocaust v roli mladé německé ženy Inge Helms-Weiss, která dobrovolně následuje svého židovského manžela do koncentračního tábora.

„Proslulost mi sice nahání hrůzu, ale má i jednu přednost. Dostávám díky ní zajímavé nabídky, takže si mám z čeho vybírat.“

Hned na začátku své kariéry prohlásila, že nehodlá hrát plytké postavy, natožpak polooblečené. Debutovala menší rolí v dramatu Julie (1977), jehož hvězdou byla Jane Fonda, ale napříště už hrála zásadní role. V příštím roce byla poprvé nominovaná na Oscara za roli Lindy, jejíž snoubenec (Christopher Walken) v následku otřesných zkušeností z vietnamského zajetí zešílí (Lovec jelenů, 1978). Druhá polovina sedmdesátých let a první polovina osmdesátých představuje nejúspěšnější období v kariéře Meryl Streep. Objevila se v Manhattanu Woodyho Allena (1979) a Oscara jí vynesla role Joany Kramerové, která opouští manžela (Dustin Hoffman) a sedmiletého syna, aby se mohla plně a nezávisle seberealizovat (Kramerová versus Kramer, 1979). Své okolí může Meryl dodnes bavit historkou o tom, jak tohoto prvního Oscara zapomněla na toaletě sotva jí byl udělen.

Další příležitost přišla s dvojrolí nešťastně zamilované dámy z viktoriánského období a současné elegantní filmové herečky. Romantické drama, které promyšleně střídá scény z historie dávných milenců se scénami ze života herců, kteří pár právě představují v historického filmu (Francouzova milenka, 1981) jí opět vyneslo nominaci na Osacra. Expresivní ztvárnění Polky Sophie Zawistowské, která se svým milencem marně hledá únik od strašných vzpomínek na pobyt v koncentračním táboře (Sophiina volba, 1982), bylo oceněno Oscarem za hlavní roli. Povahově jednoduchá, bezprostřední a temperamentní dělnice z oklahomské továrny na plutonium, která doplatila životem na to, že se pokusila odhalit praktiky porušování bezpečnostních zásad a ochrany zdraví zaměstnanců skončila další oscarovou nominací (Silkwoodová, 1983). Období, jež překypovalo skvělými příležitostmi uzavírají Vzpomínky na Afriku Sydneyho Pollacka (1985), které jí též vynesly oscarovou nominaci.

Dalo by se říci, že Meryl Streep nejvíce svědčily adaptace románů (viz Kramerová versus Kramer Averyho Cormana, Francouzova milenka Johna Fowlese, Sophiina volba Williama Styrona, Madisonské mosty Roberta Jamese Wallera aj.) nebo filmy založené na skutečných příbězích (Silkwoodová, Pláč ve tmě, Pohlednice z Hollywodu podle autobiografie herečky Carrie Fisher, Vzpomínky na Afriku podle knihy Dánky Karen Blixen).

Meryl Streep je nositelkou třinácti nominací na cenu Americké filmové akademie a dvou jejích exemplářů. Brzy ve své kariéře Streep obdržela dopis od slavné herečky Bette Davis, která jí sdělovala, že cítí, že se Meryl stane její nástupkyní. Ironií osudu je skutečnost, že Bette Davis skončila s deseti nominacemi včetně dvou Oscarů. V těchto součtech ji totiž porazila Katherine Hepburn (držitelka dvanácti nominací včetně čtyř Oscarů), která pohrdala herectvím Meryl Streep (oficiální životopisec Katherine Hepburn dokonce uvedl, že Meryl Streep byla její nejneoblíbenější herečkou). Kruh mezi třemi americkými legendami se tedy uzavřel s třináctou nominací Meryl Streep.
 
„Za povšimnutí snad stojí jen ten zahnutý nos!“

Úspěch Meryl Streep rozhodně neskončil v osmdesátých letech, herečka pouze vykazuje větší rozestupy mezi oscarovými nominacemi, které do té doby sbírala rok co rok. Jako nepoddajný plevel (1987), drama s Jackem Nicholsonem vyneslo oběma další nominaci na Oscary. Na počátku devadesátých let přibylo drama tří generací jednoho chilského rodu Dům duchů, více (Smrt jí sluší) či méně (Ďáblice) vydařené komedie, rodinný thriller Divoká řeka či rodinné drama Marvinův pokoj. Oscarová nominace přišla tentokrát až za roli farmářky Francescy Johnson, o jejímž krátkém vzplanutí k zcestovalému fotografovi (Clint Eastwood) vyprávěly Madisonské mosty (1995) v Eastwoodově režii. Ani na přelomu tisíciletí Meryl Streep nezvolnila tempo a zajistila si další oscarové nominace: za Hudbu mého srdce (1999), pro níž se učila 6 hodin denně po dobu osmi týdnů hrát na housle, za sladkobolné rodinné drama Jediná správná věc (1998) a prozatím naposled za Adaptaci (2002).

Z mírně se zpomalujícího tempa  ve sbírání samých úspěchů by se dalo usuzovat, že dnešní role Meryl Streep nesedí jako ty na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, nicméně z množství snímků v nichž hraje (jen během roku 2006 jich je sedm) se snad dříve nebo později vyloupnou další úspěchy hodné sedmapadesátileté perfekcionistky. Ta je známá také pro svůj univerzální akcent, díky němuž se ve filmu mohla stát Polkou (Sophiina volba), Dánkou (Vzpomínky na Afriku), Australankou (Pláč ve tmě), Němkou (Holocaust) nebo Angličankou (Francouzova milenka). Nejen přízvuk, ale také zpěv, který kdysi studovala, je nadstandardní dovedností této herečky. Evitu (1996) jí Madonna sice vyfoukla – ačkoli Meryl prohlásila, že dovede zpívat lépe než ona, ale s Hudbou mého srdce již zpěvačka neměla šanci.

Když jakýsi fotograf velebil její profil, sebevědomá herečka mu odpověděla „co se vám na něm proboha líbí? Za povšimnutí snad stojí jen ten zahnutý nos!“ Již několikrát měla příležitost zahrát si postavu herečky. Povrchní muzikálovou divou byla v Zemeckisově černé komedii Smrt jí sluší. Ve Francouzově milence byla též sebevědomou herečkou, stejně jako v Pohlednice z Hollywoodu, dramatu dvou hollywoodských hereček, matky a dcery (Shirley MacLaine - Meryl Streep) v režii Mike Nicholse, s nímž o sedm let dříve natočila Silkwoodovou a v roce 2003 v minisérii Andělé v Americe. O přístupu Meryl Streep také trochu napovídá situace vzniklá po natočení Manchurianského kandidáta (2004), více než inspirovaného Mandžuským kandidátem z roku 1962. Streep s pobavením podotkla, že Angelu Lansburry vůbec nepotěšilo nové filmování a ona v její někdejší roli. Naopak, když v roce 1990 předávala cenu Grammy za celoživotní dílo Paulovi McCartneymu, zavzpomínala, že před pětadvaceti lety byla na koncertě Beatles s nápisem „I love Paul.“

„Myslím, že patřím mezi ženy, jimž přibývající věk svědčí. Nikdy jsem se necítila tak dobře jako po čtyřicítce.“
 
Herečka s téměř šedesátkou titulů ve filmografii je ve všem jiná než ostatní hollywoodské hvězdy. Je zapřísáhlou odpůrkyní diet, cvičení, plastických operací a od doby, kdy se jí narodily čtyři děti, jí nečinilo obtíže tu a tam odmítnout roli. Ačkoli její tři dcery hrají na hudební nástroj a sedmadvacetiletý syn Henry se jako jediný z potomků zajímá o herectví, hrdá matka Meryl Streep tvrdí, že její děti mají ještě hodně času rozhodnout se, co budou doopravdy dělat. Ona sama jim chtěla být matkou vtipnou a rozhodnou, která si dokáže poradit v každé situaci - taková prý byla ta její.

Pět let žila v Los Angeles, ale pak se s celou rodinou a slovy „mé soukromí není na prodej,“ přestěhovala do venkovského domu v Connecticutu a herečka se těší na to, až jednou bude mít čas farmařit. Nedávno dokonce prodala svůj dům na Manhattanu za 9 miliónů dolarů. Dosáhla věku, kdy umělci začínají sbírat ceny za své celoživotní přínosy. Jednoho Césara za celoživotní přínos světovému filmu jí udělili ve Francii v roce 2003 a o rok později jí byl v Middlebury udělen čestný doktorát z umění. Sama Meryl Streep má ze svých filmů  nejraději Sophiinu volbu, Madisonské mosty, Francouzovu milenku a Vzpomínky na Afriku. O jejím přístupu k životu snad nejlépe vypovídá její výrok „život je jako nečekaný dárek, který najdete ráno po probuzení.“

ČSFD.cz