Halloween

Co má společného Šípková Růženka a Michael Myers? Docela dost, protože to, co oběma chybí, je rozum, bdění a přitakávání životnému – ze všeho nejvíce však řeč. V pohádkách jde často právě o to princeznám, které oněmí (Honza málem králem), ztratí schopnost úsměvu (Šílené smutná princezna) či upadnou do snění jako Šípková Růženka, tuto řeč navrátit. Zpravidla si to vezme na starost muž, který svou vychytralostí princezně rozum a řeč navrátí. V Halloweenu nacházíme totéž, jen je to prohozené – zakletý nemluva tu je Myers a ta, kdo ho má osvobodit, racionální Jamie Lee Curtis. Jamie se věru liší od svých hédonických kamarádek. Je trochu šprtka, nemá přítele, sama říká, že proto, že je na chlapy moc chytrá, trochu moc čte. Proto je ale hlavní postavou a proto je k ní Myers tak přitahován, jelikož ví, že ona jako jediná mu je s to rozum a řeč vrátit a zachránit ho. Řeč je možná to vůbec nejdůležitější, co lidé mají a co je nakonec odlišuje od zvířat. Podle mnohých teprve konstitucí řeči vzniká lidské vědomí, teprve tehdy ožívá psychické vědomé já. Také proto dnes někteří bijí na poplach, tvrdíc, že řeč byla rozbita (a s ní i rozum) ve prospěch různých sloganů, hlášek, smajlíků, výkřiků ap. Opakem řeči a rozumu je magie, drogy, mystika, náboženství či infantilita (Myers zabil poprvé v šesti). Ustanovením racionální Jamie hlavní postavou nám Carpenter naznačuje, že nikdy nesmíme rezignovat na snahu sebe i svět kategorizovat, uchopit, zpředmětnit, „zteoretizovat“. Neboť rezignace na toto nutně končí v oral-análním (dětském) vesmíru magie či drog, který je přesným opakem skutečné dospělosti. Nevěřme proto nikdy lidem, kteří odmítají teoretizovat o filmech a posmívají se intelektuálům – mluví z nich malí a nezralí Myersové. ____ Vyjma (-spoilery-) úvodní vraždy sestry se objeví ve filmu ještě čtyři. První dvě mají společné to, že těsně před zabitím nehraje žádná hudba (dívka v autě, kluk v domě), zatímco během třetí (šňůra od telefonu) a čtvrté (Jamie, ale tady jde jen o pokus o vraždu) hudba hraje, pokaždé stejná, Carpenter cosi velice jednoduchého vybrnkává na piano. Důvod, proč hudba hraje, je ten, že Meyers je v záběru a jeho počínání tedy není založeno na šoku pro postavy i diváka jako u prvních dvou vražd. Když v záběru není, jako v prvních dvou případech, žádná hudba nehraje a překvapení je o to větší. Carpenter v tom má očividně prostě nějaký systém. Na tomtéž konceptu stojí hudební doprovod ke slasheru Pátek třináctého. Problém je samozřejmě v tom, že vycvičený divák právě z toho důvodu, když je nápadné ticho, pozná, že se něco blíží – podobně jako je např. podezřelý záběr bez střihu v jinak frenetickém filmu, neboť ukazuje-li takový film postavu jdoucí dlouze z domu k autu, je téměř jisté, že auto vybouchne. (18.09.2011)

Ač je úvod filmu velice slibný, z nepochopitelných důvodů po něm následuje přetažených 45 minut jakéhosi pokusu o budování napětí, kterému jsem ne a ne přijít na chuť. A nespravil to ani vývoj poté. Postavy se chovají opravdu dementně a mají strašně zpomalené pohyby. Opravdu nechápu tento způsob režie a vyloženě mě to irituje. Zkrátka nebudu to okecávat a hrát si na objektivitu, Carpenterovi a speciálně žánru slasherového filmu jsem vůbec nepřišel na chuť. 4/10 (12.04.2009)

S odstupem pár let musím přidat i tu pátou hvězdičku, protože Halloween je jedinečný film. Zneklidňující atmosféra graduje až do infarktového konce, John Carpenter se nepáře s postavami ani s divákem, používá nervózní dlouhé záběry z Myersova pohledu a ukazuje ho jako čiré zlo, čemuž nemáte problém uvěřit. Že v jednoduchosti je síla, tu platí stoprocentně. A Jamie Lee Curtis je úžasná. (22.11.2020)

Herecky možná dobrý a někdy i kamerou, jenže to je tak všechno. Ne že bych čekal kdovíjak inteligentní skvost, ostatně jsem viděl pár novějších pokračování, takže jsem tušil, v jakým stylu to bude, ale nedostal jsem ani říkanku pro retardovaný děti. Zabíjet jen tak, bez důvodu, s maskou a stále dokola, to se může stát kultem jen v Americe nebo v něčem z Ameriky vzešlým. Neříkám, jsou určitě lidi, kteří zabíjejí pro radost, ale z Mikea ta radost prostě cítit není. Vlastně jediný, co je tu trochu lepší je atmosféra, kterou zase vytváří docela hutná hudba. Jenže ta atmosféra je na můj vkus až příliš natahovaná a zdlouhavá a po prvních pár zajímavých úvodních scénách je to plytká idiotská blbina. Že to někdo natočil se nedivím, natočili už pořádnou snůšku kravin, ale že se z toho stal takovej kult osobnosti, to nepochopím. (09.05.2006)

Jakmile hned z kraje uslyšíte tu ikonickou melodii, bude Vám jasné, že tady se klidu nedočkáte. Hororový vrchol 70 let. Napětí takové, že byste ho mohli krájet japonskou ocelí. John Carpenter vždycky věděl, jak, kdy a kde sjednat filmovou vraždu. A vždycky mu to trvalo tak dlouho, že si divák s radostí vyrval všechny vlasy z hlavy. (26.07.2022)