Leonardo DiCaprio

"Život umí být pěkně jednotvárný. Herectví je jako prožívání mnoha životů. Když natáčíte film, podíváte se na různá místa, stanete se členy odlišných kultur, zjistíte, jak žijí jiní lidé, a snažíte se to dál zprostředkovat tak dobře, jak je ve vašich silách. Člověku to umí náramně otevřít oči. Proto herectví miluju."

Jeden z nejúspěšnějších herců generace, která přišla na svět v polovině sedmdesátých let, je potomkem umělecky založeného tvůrce undergroundových komiksů a právnické asistentky. Byť jeho příjmení (křestní jméno má, mimochodem, po Leonardovi da Vincim, neboť těhotná maminka právě ve Florencii koukala na jeho obraz, když ucítila první kopnutí) naznačuje italský původ, ten má ale sotva ze čtvrtiny - většinu DNA by šlo vystopovat do končin německých.

To je ovšem záležitost okrajová, neboť v praxi je Leonardo poctivý Kaliforňan, což je dobře znát na jeho přízvuku (pokud jej zrovna pro filmovou roli nemění, což dělává velmi často). Jeho rodiče - které později popsal jako "opravdové bohémy" a označil je za "lidi, kterým věřím ze všech nejvíc") se rozvedli, když mu byl pouhý rok, ale v jeho zájmu zůstávali v blízkém kontaktu a dokonce si na nějaký čas pořídili domečky se společnou zahradou. Na ní si malý Leo často hrával s Adamem Ferrarem, synem tatínkovy nové partnerky, který měl později zásadní vliv na jeho profesní směřování.

Po čase v maminčině společnosti pobýval i v oblastech, v nichž poznal strasti chudoby a pouličního násilí. Snad i to v něm později rozvinulo zásadní sociální empatii a potřebu pomáhat svým bližním, což je činnost, která se jeho dospělým životem vlní souběžně s mimořádnou dráhou hereckou. Zároveň se ale oběma rodičům (bez ohledu na jejich aktuální vzájemný vztah) průběžně dařilo seznamovat chlapce s příjemnějšími stránkami světa, jako byla třeba kultura.

A když ve svých mladých letech začal přemýšlet o nějakém tom kariérním směřování, cítil, že jej to táhne buď k herectví (už v nějakých dvou letech vyběhl na jednom hudebním festivalu na pódium, kde pak řádil za ovací davu, které mu ještě pěkně dlouho zněly v uších) nebo k podstatně méně umělecké mořské biologii. O první variantě nakonec rozhodl onen zmíněný skorobratr Adam, který se objevil v televizní reklamě, za niž dostal velmi příjemných padesát tisíc dolarů.

Leonardo tedy následoval jeho příkladu a postupně si zahrál například v reklamách na žvýkačky Bubble Yum, cereálie Apple Jacks nebo "angličáky" Matchbox. Průběžně se ucházel i o role v televizi a filmech, ale na tento úspěch si musel ještě nějaký čas počkat. Když se mu konečně podařilo získat agenta, který mu měl obstarávat práci, onen pán navrhl, aby si místo Leonardo DiCaprio začal říkat méně "etnicky" - Lenny Williams. Nepřicházelo v úvahu.

Krůček po krůčku ale začaly přicházet nejdřív menší televizní role (Santa Barbara - od r. 1984, Parenthood - od r. 1990, Growing Pains - od r. 1985) a i první účast filmová. I když právě na Critters 3 (1991) DiCaprio nevzpomíná právě v dobrém... dokonce je označil za dost možná jeden z nejhorších filmů všech dob. Jenže nějak člověk začínat musí.

Ale když se zadaří, tak i pokračovat... v Leově případě mělo k průlomu dojít už brzy poté: konkétně díky Robertu De Nirovi, jehož hlas zásadně přispěl k tomu, že byl evidentně velmi talentovaný mládenec obsazen do jedné z hlavních rolí v dramatu z padesátých let Dospívání po americku (1993). Režisér Michael Caton-Jones si sice musel dát velmi pečlivou práci s tím, aby poněkud neotesanému mládenci ohobloval herecké hrany, ale výsledek stál za to a DiCapriův výkon pozvednul nejedno kritické obočí a zapsal jeho jméno na pomyslný seznam významných hereckých talentů.

Příslib věcí budoucích už brzy naplnilo drama Co žere Gilberta Grapea (1993), jehož režisér Lasse Hallström se původně zdráhal obsadit do role mentálně zaostalého bratra titulního hrdiny (v podání Johnnyho Deppa) někoho tak pohledného jako Leonardo, nicméně nakonec se nechal přesvědčit... a nelitoval. Teď už zcela odhodlaný herec si poctivě nastudoval psychologii a chování příslušně postižených lidí a podal skvostný výkon, který mu vynesl mimo jiné i nominaci na Oscara (ve své době byl jedním z vůbec nejmladších herců, kterým se této pocty dostalo).

Poté, co si ve společnosti tak skvělých kolegů, jako Gene Hackman, Sharon Stone či (tehdy ještě neznámý) Russell Crowe smočil zobáček v relativním westernovém mainstreamu v podobě - ve výsledku spíše podivného a podprůměrně úspěšného - filmu Rychlejší než smrt (1995), začal se stávat vyloženým miláčkem nezávislé části spektra americké filmové scény: snímky jako Úplné zatmění (1995), Rváčův deník (1995) a Marvinův pokoj (1996) ale zaujaly spíše fajnšmekry a kritiky, než davy běžných diváků. To se ovšem mělo brzy zásadně změnit.

Působivě modernizované shakespearovské variaci Romeo a Julie (1996) se podařilo zároveň potvrdit, že má představitel titulní mužské role opravdové herecké koule... i přirozenou schopnost oslovit (nejen) těmito partiemi i srdíčka žen a dívek, pro něž se sympatický modrooký blonďáček začal stávat podobným idolem, jako byli pro dřívější generace řekněme Richard Gere, Paul Newman nebo Rudolph Valentino. No a pak připlul Titanic (1997).

Zatímco v rukou jiného tvůrce by patrně šlo o standardní katastrofickou podívanou, James Cameron pojal svůj spektákl z úhlu pohledu nepravděpodobného mileneckého páru: bohaté, konvencemi sešněrované Rose (Kate Winslet) a chudého, bohémského Jacka (hádejte kdo). Nezasvěceným by se mohlo zdát, že podat podobný "lehký" výkon romantického hrdiny je procházka růžovou zahradou, ale opak je pravdou - zahrát takto přímočaře pusobící roli věrohodným způsobem je kousek, který si zaslouží uznání. Ve své době se obecně očekávalo, že DiCaprio bude nominován na Oscara (film jako takových jich nakonec získal jedenáct), ale nestalo se tak... a předávací ceremoniál musel čelit zástupu zhruba dvou stovek Leových fanynek-demonstrantek, vyjadřujících svou nespokojenost.

Období "leománie", během kterého byl středem nekritické dívčí adorace podobným způsobem, jako dříve například Beatles a Michael Jackson či později třeba Justin Timberlake a Robert Pattinson - mu dalo o to větší důvod, aby se snažil vyhnout tekutým pískům rolí, které "se od něj očekávají" a vyhledával raději něco opravdu zajímavého.

Někdy to úplně nevyšlo. Menší rolička v Celebritách (1998) mu sice dala příležitost spolupracovat s Woodym Allenem, ale samotný film díru do světa neudělal. Stejně tak spíše zklamala dvojrole v Muži se železnou maskou (1998), který sice utržil příjemné peníze, ale z hlediska kvality zaujímá mezi mnoha adaptacemi knih Alexandre Dumase jednu z nižších příček. Očekávaným megahitem (spíše jen jakýmsi polohitem) se nestala ani Pláž, za kterou údajně obdržel dvacetimilionový honorář, což byla v roce 2000 pro tak mladého herce vskutku neuvěřitelná pálka.

Pak ovšem začala spanilá jízda. Díky spolupráci s legendárním Stevenem Spielbergem na životopisném dramatu Chyť mě, když to dokážeš (2002) si mohl prostřednictvím postavy Franka Abagnalea vyzkoušet chameleonské proměny člověka, který zasvětil velikou část svého mládí obratnému kličkování mezi paragrafy. A historické Gangy New Yorku (2002) jej seznámily s režisérem Martinem Scorsesem, jejichž následná symbióza se měla stát jednou z nejzásadnějších filmových spoluprací přinejmenším první čtvrtiny jedenadvacátého století.

V Ganzích si DiCaprio svým způsobem vyzkoušel proměnu chlapce v muže, což pak mohl dotáhnout do finiše prostřednictvím dalšího Scorseseho filmu (byť jej DiCaprio původně - už i jako komproducent - plánoval natočit s Michaelem Mannem), životopisu legendárního podivína Howarda Hughese Letec (2004). Velmi náročnou roli excentrického génia zvládl na jedničku a odměnu mu byl mimo jiné i jeho první Zlatý glóbus.

Mimořádně úspěšný byl rok 2006, kdy měly premiéru hned dva z jeho pozoruhodných počinů. V Krvavém diamantu Edwarda Zwicka byl jihoafrickým pašerákem drahokamů, nuceným čelit zásadním morálním dilematům. Během příprav na roli strávil na černém kontinentu téměř půl roku a osvojil si nesnadný přízvuk tak dokonale, že i skuteční Jihoafričané prý dokázali nalézt drobné chybky jen při hodně mikroskopickém poslechu. Byla z toho další smršť ocenění a nominací, ovšem v oscarovém klání toho roku nakonec triumfoval jiný Leův film...

Skrytá identita sice, technicky vzato, byla remakem hongongské Volavky (2002), ovšem scenárista William Monahan a režisér Martin Scorsese udělali z tragického příběhu policisty, infiltrujícího mafii a mafiána, paralelně infiltrujícího policii (toho obstaral Matt Damon) osobitý, nikterak vypravěčsky vylouhovaný příběh, plný napětí, překvapivých zvratů... a samozřejmě i bravurních hereckých výkonů v čele s DiCapriem, který sice oscarovou nominaci kupodivu nezískal, ovšem snímek jako takový si odnesl mimo jiné i sošku pro nejlepší film.

Jeho kariérní nepředvidatelnost vesele pokračovala i v dalších letech. Například Labyrint lží (2008), na němž se sešel se skvělým režisérem Ridleym Scottem i se svým kolegou z Rychlejší než smrt Russellem Crowem, byla zajímavou špionážní variací, úmyslně připomínající snímky ze sedmdesátých let jako Tři dny Kondora (1975). A téhož roku zařídil Nouzový východ opětovné setkání DiCapria s kolegyní z Titanicu Kate Winslet. Tihle dva dlouho hledali nějaký společný projekt, který by ovšem byl co nejodlišnější od toho předchozího... a tohle hořké dobové drama o rozkladu ambicí a manželství jim příležitost konečně dalo.

Po dalším úspěšném setkání se Scorsesem v podobě temného psychothrilleru Prokletý ostrov (2010) ještě zásadněji rozšířil svou pozoruhodnou sbírku profesních - a leckdy i osobních - přátelství s režiséry, obecně považovanými za jedny z vůbec největších borců ve svém oboru. Šlo o hned tři velmistry: S Christopherem Nolanem natočil nesmírně originální thriller Počátek (2010), odehrávající se především v lidských snech. Pro Clinta Eastwooda se stal kontroverzním ředitelem FBI Hooverem v dramatu J. Edgar (2011), které bylo sice přijato spíše vlažně, ale oné spolupráce rozhodně nebylo třeba litovat a Leův výkon byl často zmiňován coby nejlepší aspekt snímku.

A pomyslný hattrick završila dosti odvážná role u Quentina Tarantina. Ti dva spolu chtěli točit už nějaký pátek: DiCaprio byl například zvažován pro skvostnou roli plukovníka Hanse Landy (ve finále Christoph Waltz) v Hanebnejch panchartech (2009), než se rejža rozhodl, že film nebude celý mluvený anglicky, ale že dá přednost lingvistické různobarevnosti. Originální variace na westernový žánr Nespoutaný Django (2012), zasazená do prostředí amerického jihu, tedy nabídla herci příležitost vytvořit prostřednictvím otrokáře Candieho svou snad vůbec první vyloženě zápornou postavu... a také se na ní dosytosti vyřádil a jako obvykle sklidil celá pole (naštěstí nikoli bavlněná) obdivu.

Staří známí Baz Luhrmann a Martin Scorsese mu pak v roce 2013 nabídli další příjemné herecké výzvy v podobě hned dvou velkorysých adaptací dvou pozoruhodných látek. Byl to jednak Velký Gatsby podle F. Scotta Fitzgeralda, a jednak satirické, do absurdna rozmáchlé komediálního drama Vlk z Wall Street, natočené podle životního příběhu morálně poněkud chromoučkého makléře Jordana Belforta. V jeho absurdnějších scénách dokázal herec, obvykle obdivovaný především díky svému dramatickému herectví, že má i báječný cit pro komediální načasování.

Už dávno bylo evidentní, že nemá sebemenší strach opřít se do kterékoli role naplno a jít se svou hereckou kůží na trh. Definitivně se to potvrdilo díky historickému dramatu REVENANT Zmrtvýchvstání (2015). Režisér Alejandro González Iñárritu zvolil pro natáčení příběhu těžce raněného muže, putující ve dvacátých letech devatenáctého století za spravedlností a pomstou nehostinnou zimní divočinou, mimořádně realistický způsob natáčení, pročež si DiCaprio musel osvojit mnoho schopností a znalostí tehdejších drsňáků, podvolit se práci ve skutečně extrémních podmínkách daleko od civilizace, a najít způsob, jak téměř beze slov (protože většinu příběhu prostě nemá s kým mluvit) vyjádřit utrpení i maximální odhodlání své postavy. Už od prvních promítání bylo prorokováno, že se konečně dočká svého prvního Oscara, což se nakonec doopravdy stalo.

Po čtyřleté herecké pauze se Leo vrátil na plátna další spoluprací s Quentinem Tarantinem Tenkrát v Hollywoodu. Fajnšmekrovské (zároveň ovšem ve výsledku i masově divácky úspěšné) vyprávění z konce šedesátých let, kdy bylo rozložení figurek na šachovnici americké kinematografie zásadně přestavováno, mu opět nabídlo roli hodnou velikých herců: schopného, zdánlivě štramáckého herce, hledající své místo ve světě, jehož proměnám nerozumí.

Ostatně, proměna dřívějšího miláčka žen a dívek v jednoho z nejproměnlivějších a nejodhodlanějších herců vůbec, byla pak ještě posílena díky dalšímu rande se Scorsesem. Tedy, nejdříve ještě s Adamem McKayem stihnul velmi dobrou satiru K zemi hleď! (2021), ale ta byla zajímavá spíše z hlediska scenáristického. Ale pak už se opět mohl vyřádit pod vedením svého oblíbeného šéfíka. V jeho Zabijácích rozkvetlého měsíce měl původně být hrdinným agentem FBI, ale jak se příběh o systematické decimaci indiánského kmene Osedžů vyvíjel a úhel vypravěčského pohledu proměňoval, jeho účast se přesunula do podoby postavy slabošké - nebystrého Ernesta, podléhajícího manipulátorství vlastního strýčka, který jej využívá k rozvíjení vlastních nečistých plánů.

Hned v několika recenzích se pak objevily věty ve smyslu "DiCaprio podává jeden z nejlepších výkonů své kariéry," které ovšem od určité doby můžeme vídat snad v každém povídání o jakémkoli z jeho nových filmů... do jejichž realizace, mimochodem, obvykle nijak nespěchá, protože evidentně dává přednost kvalitě před kvantitou. Jak vidno, středněvěký Leonardo DiCaprio dostál svému tvrzení z časů, kdy byl tak trochu zlomyslně považován především za objekt touhy žen a dívek. Tehdy kostatoval, že tohle postupně přejde, ale on se bude snažit dál. Že ho nezajímá chvilkový úspěch ani obří honoráře (byť se jich rozhodně nezříká a obvykle inkasuje mimořádné částky), ale především běh na dlouhé profesní trati, lemovaný skoky přes co nejzajímavější překážky. Už dávno nemusí nikomu nic dokazovat a může směřovat kam chce, kudy chce.

A také se podle libosti věnovat nefilmovým aktivitím. Je zbytečké komentovat, nakolik se během desetiletí bulvární tisk i příslušně slizká zákoutí webu zabývají tím, se kterou o mnoho let mladší modelkou je právě ve vztahu, to je jejich věc. Mnohem zajímavější je všimnout si aktivit, které se týkají nás všech. Především je Leonardo dlouhodobým aktivistou na poli ekologie a globálních změn klimatu. Nejen, že byl producentem různých dokumentů na toto téma, ale založil i vlastní nadaci, jejímž cílem je šířit povědomí o této problematice, zúčastnil se celé řady konferencí na různých místech světa, je podporovatelem či rovnou členem řady příslušných organizací, v nichž často má mnoho nejen čestných, ale i velmi praktických (a leckdy i vedoucích) funkcí. Jeho sláva je v tomto smyslu evidentně prospěšná: když měl v roce 2014 úvodní proslov na klimatickém summitu OSN, donesla se jeho slova k dobré miliardě lidí.

ČSFD.cz