Noc s nabroušenou břitvou

Podobne ako Hooperov TCM a Cravenov The Hills Have Eyes aj Haute tension z prostredia "vidieckeho buranstva" vyprodukoval úchylného zabijaka, ktorý vzhľadom na to, že v jeho svete na mape "krajiny nikoho" sme cudzincami my, nepotrebuje svoju identitu maskovať - týmto vymedzením filmového priestoru je zároveň daný aj základný rozdiel oproti typickým slasherom z mestského prostredia. Rovnako "porcovacie" aktivity zabijaka nie sú iniciované nudou a túžbou mestských vrahov otestovať svoju inteligenciu a sofistikovanú efektívnosť, ale vychádzajú z jeho vnútra, nemajú racionálny dôvod a práve o to sú hrozivejšie. Z hľadiska žánru je veľmi osviežujúcim a vítaným potom fakt, ako Haute tension niektorými prvkami vchádza na pôdu moderných teen slasherov (obeť postupne preberajúca aktivitu). Ešte dôležitejšie je to, ako takmer neustále nabúrava zabehané klišé podobne ladených hororov (čakáte, že sa niečo stane, pritom sa to nestane a opačne) a rovnako treba pochváliť neskutočne atmosféricku, zároveň minimalistickú až ambientne podprahovú hudbu. K tomu si pridajte vydarené gore, miestami dosahujúce intenzitu starých japonských shock systémov. Žiaľ toto variovanie žánrových pravidiel dopadlo veľmi negatívne v rámci samotnej štruktúry príbehu, kedy autori efektnú a silnú jednoduchosť úplne zabili záverečným twist efektom. Osobne som ho tušil už od "podozrivého" úvodu a bol som sklamaný, že som sa nemýlil, ale ešte horšia je skutočnosť, že tento bod zvratu na veľa miestach úplne knokautuje logiku. Vo výsledku 3,5* pričom Haute tension považujem za vydarenú európsku odpoveď na japonské duchariny a americké nudné vyvražďovačky z posledného obdobia. (23.02.2005)

No tak podľa mňa to bolo celé naozaj cool. Na začiatku tvrdá a hustá vyvražďovačka, ktorá sa časom zmení na naháňačku. Celé to prebehne veľmi rýchlo, celkom zaujme, nenudí a čo je pri horroroch hlavné, dosť miestami vydesí. Veľmi sa mi páčilo, že vrah bola aj žena a že vrah komunikoval a dokonca mu divák videl do tváre. Fakt dobré. 80%. (28.03.2006)

Původně jsem myslel, že půjde o tuctový horor á la Texaský masakr, ale pár věcí mě docela překvapilo. No..Pár... Přiznám se, že horory moc nemusím a scény, kde chlápek podřízne své oběti hrdlo, ze kterého pryští krev, jako by to byla Křižíkova fontána, tak tyhle scény skoro až nesnáším. Ale je to horor a napětí je tu to nejdůležitější. Co mě ale překvapilo, byl smysl celého toho šílenství. Jak pozoruju, tak skoro každého tady zaskočil ten závěr, ale už od prvních záběrů filmu se dalo tušit (a především z Mariiny repliky "Nebyl to chlap. Byla jsem to já.To je na tom to nejstrašnější."), že se k něčemu takovému schyluje. Uvodní "Nahráváte to?" tak odstartovalo děsivou story jedné schizofrenní vysokoškolačky, která byla tak beznadějně zamilovaná do své nejlepší kamarádky, že jí to nedalo a musela si lásku vynutit..:-)) Tuhle domněnku potvrzuje scéna, kde zjevně něčím nespokojená Marie venku pokuřuje cigárko, sleduje nahou Alexii, jak se sprchuje a hned na to v pokoji zručně provádní jistou manuální činnost..:-) Něco se v ní zlomilo a zvítězily destruktivní sklony. Výtka patří některým nelogičnostem, ale tím nemyslím např. scény, kde vrah řídí dodávku a obě dívky jsou zavřené vzadu... V tomto konkrétním případě jde jen o dost pokřivený pohled pomatené dívky, který máme zrovinka možnost sledovat. Závěr: Slušný tahák nervů s překvapivým rozuzlením, ale s některými nelogickými úlety. 3x* (03.05.2006)

Non-brain priama čiara cez ultragore k happy záveru. A potom prišla pointa, ktorá keď sa človek trošku zamyslí nad tým čo jej predchádzalo, silne pokrivkáva na nelogičnostiach (čo je škoda). Ale dokázala ma prebrať s letargie 100x videného a to je veľké plus. Tým, že som o filme nič nevedel = neočakával, tak som spokojný. (26.11.2005)

Vždycky, když někde někdo píše o slasherovém žánru a množství vyteklých tekutin a vyhřezlých orgánů v určitém filmu shazuje jako čajíčkovou záležitost, mě napadá, zda by dotyčný v případě, že by se nachomýtl u havárie a měl poskytnout první pomoc, dřív omdlel, pozvracel se nebo vzal roha. Napadalo mě to dávno předtím, než jsem se na svých pracovištích začala přesvědčovat na vlastní oči, do jakého stavu je schopná lidská bytost dostat sebe nebo druhé. Takže se nedá tak úplně říct, že by se jednalo o můj oblíbený žánr, i když bádání, co na tom ostatní vidí, nepostrádá na zajímavosti. Nicméně jsem se snažila nedat předsudkům šanci a atmosféra zoufalství kombinovaného s odhodláním mě u obrazovky držela poměrně dlouho bez reptání. Ovšem pointě musím poděkovat za zprostředkování pocitu bezmocného ležení na zemi poté, co vás někdo půl hodiny kopal do koulí. Ne že by můj smysl pro logiku věci byl kdovíjaký, ale tady dostal výstavní hysterický záchvat, válel se, kopal a ječel: "Já chci nějakej smysl a vysvětlení a chci a chci a chci!" Sakra, scénáristi, ujasněte si už jednou rozdíl mezi šokujícím vyvrcholením a donebevolající pitomostí nebo aspoň svoji nemohoucnost oslaďte dostatečným počtem cukrátek, která tomu nevděčnému rozmazlenému spratkovi zavřou hubu. A ze mě laskavě nedělejte blbce, já to většinou úspěšně zvládám sama. P.S. Jen tak mimochodem, román D. Koontze Intensity, z kterého film volně vychází, podobnou debilní pointu nemá. Možná by nebylo od věci nezkoušet být kreativní za každou cenu... (24.05.2011)